| Nahlásit

kde má svůj domov káva, kakao, čaj, brambory, rajčata

Témata: Nezařazené
Diskuze
| Nahlásit
Kakaovníky pocházejí zřejmě z Jižní Ameriky, kde rostly na úbočí And v povodí řek Amazonky a Orinoco. Do střední Ameriky byly dopraveny starověkou Mayskou civilizací a později rozšířeny na území Mexika Toltéky a Aztéky.

Kakao bylo v předkolumbovké střední Americe velmi důležitou komoditou. Španělské kroniky dobývání Mexika Hernánem Cortézem udávají, že na slavnostní tabuli Montezumy II, vládce Aztéků, nebylo jiných nápojů než čokolády, podávané ve zlatých pohárech se zlatou lžičkou. Dochucována vanilkou a kořením, podávaná čokoláda byla našlehána do lahodné pěny, která se rozpouštěla v ústech. Každý den tak bylo připraveno alespoň 50 džbánů čokolády pro krále a dalších 2000 pro šlechtice jeho dvora.

Do Evropy čokoládu přivezli Španelé a ta se rychle (již v 16. století) stala velmi oblíbeným nápojem. Španělé také dovezli kakaovníky do oblasti Zadní Indie a Filipín. Kakaové boby pronikly dokonce i do alchymie, kde se staly známými pod jménem černé zrno. Kakaovník byl systematicky pojmenován až v 18. století švédským přírodovědcem Carlem Linné, který jej nazval „Theobroma cacao“ neboli „potrava bohů“

Když před téměř 5000 lety lidé v Číně náhodně objevili čaj jako nápoj, jednalo se výhradně o čaje zelené. Čaj byl objeven čínským císařem a léčitelem Šen Nungem. V roce 2737 před naším letopočtem Šen Nung odpočíval pod divokým čajovníkem, vítr utrhl několik lístků, a ty spadly přímo do nádoby s vroucí vodou, kterou pil z hygienických důvodů pouze převařenou. A od té doby je čaj doporučován jako velmi vhodný prostředek k povzbuzení organismu a zachování zdraví.

Někteří badatelé připisovali dovezení brambor do Evropy zpočátku Kolumbovi. Jak se ale později ukázalo, Kolumbus kromě kukuřice, fazolí a dalších dosud v Evropě neznámých plodin dovezl nikoli brambory, ale batáty (tzv. sladké brambory), které z botanického hlediska nemají s klasickou bramborou nic společného. Jsou to plody tropické rostliny povíjnice batátové (Ipomoea batatas), která je příbuzná našemu svlačci. Pochází ze středoamerické oblasti, ale dnes se bezpočet odrůd nejrůznějších tvarů a barev pěstuje v tropech celého světa. Kromě škrobu obsahují také cukr, který jim propůjčuje sladkou chuť. Podobně jako brambory se jedí vařené, pečené, ale jejich nasládlá příchuť nezmizí ani po těchto tepelných úpravách. Naproti tomu brambory (přesněji řečeno hlízy lilku hlíznatého - Solanum tuberosum) patří do čeledi rostlin lilkovitých společně s rajčaty, paprikami, tabákem, ale i blínem černým a rulíkem zlomocným.
Pravlastí brambor je Jižní Amerika. Inkové je zde pěstovali ve dvou klimaticky rozdílných oblastech. Tou první jsou vysoko položené horské pláně And v Peru a Bolívii, v okolí jezera Titicaca a přilehlých územích okolo 15. rovnoběžky jižní šířky v nadmořské výšce 1500-4300 m. Klima se zde vyznačuje velkými teplotními rozdíly mezi dnem a nocí, pravidelnými srážkami a vysokou vzdušnou vlhkostí. Sem kladou vědci (Salaman 1937, Hawkes 1944, Bukasov 1971) původ druhu Solanum andigenum s hlízami rohlíčkovitého tvaru a červenou slupkou. Peruánským Inkům tedy vděčíme za to, že z planě rostoucích druhů brambor (je jich asi 1500!) dokázali vybrat právě lilek hlíznatý, který se pak uplatnil nejen v jídelníčku lidí, ale i hospodářských zvířat. Se stěhováním Indiánů se brambory dostaly na pobřeží Chile a ostrov Chiloé, ležící kolem 40. rovnoběžky jižní šířky, které se vyznačují přímořským klimatem spolu s mírnými zimami a chladnými léty. Druh Solanum andigenum tu v rozdílných klimatických podmínkách vytvořil varietu, kterou vědci pojmenovali Solanum tuberosum. Měla kulaté hlízy a světlou slupku.
Inkové uchovávali brambory přes zimu nikoli způsobem, jaký známe dnes, ale jejich sušením. Z hlíz se potom stává v podstatě koncentrovaný škrob a těmto sušeným bramborám se říkalo a dodnes říká chunos. Jak vysoce byly starobylými obyvateli Jižní Ameriky brambory ceněny, ukazují nálezy v pohřebištích na pobřeží Peru a severního Chile. Společně s mumiemi inckých králů tu byly nalezeny i kultovní nádoby v podobě brambor a jejich vyschlé hlízy.

V EVROPĚ ZPRVU LÉKEM A PRO OKRASU
Brambory dovezli do Evropy Španělé asi v polovině 16. století. Jako první je objevil a dovezl španělský dobyvatel a kronikář Pedro Cieza de Leon, který někdy kolem roku 1553 (údaje historiků se v letopočtech mírně liší) vydává tištěnou zprávu o Peru, kde se mimo jiné zmiňuje o červených hlízách rohlíčkovitého tvaru, kterým Indiáni říkají papas (dnes víme, že se jednalo o druh Solanum andigenum).
Druhou přestupní stanicí brambor na cestě do Evropy se stala Anglie, kam se brambory dostaly nezávisle na Španělsku (v tomto případě šlo o druh Solanum tuberosum z Chile). Dovezl je anglický pirát Francis Drake ze své cesty kolem světa, kterou uskutečnil v letech 1577 až 1580. Roku 1586 v té době již admirál Drake poslal několik hlíz svému příteli a doporučil mu, aby je vysázel a uspořádal hostinu. Skončila naprostým debaklem, protože kuchaři místo podzemních hlíz (brambor) upravili zelené bobule plné semen, které považovali za jedlé plody nové rostliny. Servírovány byly na másle, posypané skořicí a cukrem. Jejich chuť byla odporná (navíc obsahují glykoalkaloid solaninu, který je ve větším množství jedovatý) a konzumenti usoudili, že v Evropě asi plody této rostliny nemohou vyzrát.
Koncem 16. a počátkem 17. století se hlavně ze Španělska (méně již z Anglie) šířily brambory po Evropě jako léčivá plodina nebo vzácná rostlina pěstovaná pro okrasu zahrad. Dobyvatelé, kteří s Inky přišli do styku, to asi věděli, ovšem zbytek Evropy několik desítek let netušil, že podzemní hlízy jsou jedlou plodinou. A tak na podzim roku 1565 posílá španělský král Filip II. nemocnému římskému papežovi Piovi IV. bramborové hlízy jako lék. Podle dochovaného zápisu z roku 1573 špitál de la Sangré v Seville nakupoval od krále čas od času 10 až 12 liber brambor pro své nemocné, ale zápis neobsahuje, jak s nimi nemocné léčili. Římský papež je pěstoval jako léčivou rostlinu a roku 1587 (možná také 1588) daroval hlízy nizozemskému kardinálovi, který je dal belgickému gubernátoru města Mons Filipu de Sevry jako vzácný lék. Tento prefekt ještě téhož roku poslal po dvou hlízách botaniku Carolu Clusiovi do Vídně a lékaři Lorenzu Scholzovi do Německa. Oba se jednoznačně shodli, že brambory nejsou léčivou rostlinou. Carolus Clusius popsal hlízy v knize Rariorum plantorum historia (1601) jako Papas peranorum. Oba dva pak brambory šířili po evropských botanických zahradách, cizokrajné rostliny se staly okrasou i soukromých zahrad. Podobnou cestou jako ze Španělska putovaly Evropou i brambory z Anglie, které roku 1596 popsal švýcarský botanik C. Bauhin v knize Phytopinax pod názvem Solanum tuberosum esculentum.

Pravlastí kávovníku je Etiopie, kde ho dodnes můžeme najít divoce rostoucí. V dalších oblastech světa se pěstuje "průmyslově" na plantážích. Pochopitelně, že u takto pěstovaných kávovníků se jejich výška přizpůsobuje daným potřebám a tak se pravidelným seřezáváním udržují ve výšce kolem půldruhého metru.

Rajská jablka pěstovali ve Střední Americe Mayové. Dále i kukuřici, fazole, koření, tabák, chovali krocany, psy a včely. Města byla stavěna s rozlehlým náměstím s chrámy a pyramidami. Mayská kultura dosáhla vrcholu v architektuře, sochařství i malířství. Guatemala byla dobyta Španěly v roce 1525, Yucatán v roce 1541. Tayasal v roce 1697. A tak začala cesta rajských jablek do Evropy.
| Nahlásit
Vážený anonyme 19638, položil jsi tady v krátkém časovém odstupu celkem 8 otázek. Na všechny se ti tu dostalo odpovědi, v naprosté většině obsáhlé a věcně velmi přesné. Předpokládám, že jsi ontolu opět navštívil, aby ses případně dozvěděl něco o tom, na co ses ptal. Nemáš pocit, že základní a naprosto obyčejnou lidskou slušností je za takovou ochotu jen prostě poděkovat?
 Anonym
Odpovídat lze i bez registrace. Dodržujte pravidla Ontoly
Vložit: Obrázek