Klasickým materiálem byl silně hořlavý celuloid (temoplast vzniklý dalším zpracováním nitrocelulózy)

Fotografický film je pruh plastu (polyester, nitrocelulosa, nebo acetát celulózy, pokrytý emulzí, která obsahuje soli citlivé na světlo, halogenidy stříbra,(spojené želatinou) s proměnnými velikostmi krystalů, které určují citlivost a strukturu filmu. Když je emulze vystavena dostatečnému množství světla (nebo jiné formy elektromagnetického záření, například rentgenového), tvoří se latentní (neviditelný) obraz. Chemické procesy při vyvolávání pak vytvoří viditelný obraz.

V černobílém fotografickém filmu je obvykle jedna vrstva stříbrných solí. Když je film vyvolán, stříbrné soli jsou přeměněny na kovové stříbro, který blokuje světlo a jeví se jako černá část filmového negativu.

Barevný film užívá nejméně tří vrstev. Barvy přidané ke stříbrným solím způsobují citlivost krystalů na různé barvy.

opr.: .... pruh plastu: polyester, nitroceluloza .....

Jak jsme se bavili o tom začínáním diskusí, tak teď bych se třeba rád zeptal jak to je s hořlavostí, já jsem to skoušel zapílit a nic moc. (Teď mi to přijde normální, zeptat se na toto vláknu na další otázku:?)

(Když je to k věci, tak proč ne? Tvoje otázka s materiálem souvisí. Normání ale není, kdybysme se tu začali bavit třeba o tom, cos měl včera k večeři.)
Odpověď: ze silně hořlavého celuloidu se už filmy nedělají

Jo to jsem si myslel.

V raných dobách kinematografie to byla prudce hořlavá nitrocelulóza (v Československu byla povolena do 30. června 1961), později už nehořlavý diacetát celulózy a dnes již triacetát celulózy.

Všem moc děkuju za odpovědi :-)